Automobilová kultura není mrtvá. Jen přestává být vidět.

Kdysi jsme jezdili na srazy obdivovat auta, poznávat jejich majitele a hledat inspiraci. Dnes jako by se stále častěji soutěžilo o to, kdo na sebe strhne největší pozornost. Znamená to, že skutečná automobilová kultura mizí? Nemyslim si. Jen se o ní přestává tolik mluvit.

Pamatujete si, proč a kdy jste poprvé vyrazili na automobilový sraz?

Možná jste chtěli konečně vidět auto, které jste do té doby znali jen z fotografií. Možná jste se těšili na kamarády, se kterými jste celé týdny řešili úpravy, sháněli díly a plánovali, co všechno přes zimu předěláte. A možná to bylo jen o tom, že budeme trávit odpoledne mezi lidmi, kteří rozumějí tomu, proč dokážete stát půl hodiny před zaparkovaným autem a prohlížet si každej detail.

Pro spoustu z nás auto není a nikdy nebylo jen dopravním prostředkem. Byla koníčkem, vášní, způsobem sebevyjádření. Někdy taky důvodem, proč jsme neměli peníze na nic jiného. A právě kolem týhle vášně vznikala komunita.

Když za autem stál příběh

Byla o nápadech. O člověku, který si po večerech v garáži stavěl auto, protože měl v hlavě představu, kterou chtěl uskutečnit. O někom, kdo místo koupě hotového projektu raději strávil několik let hledáním dílů, opravováním chyb a učením se věcí, které předtím neuměl. Autech, která nebyla dokonalá, ale měla charakter. Někdy šlo o kompletní přestavby, jindy o zdánlivě nenápadné detaily, za kterými byly desítky hodin práce.

A právě takové projekty mě vždycky zajímaly. Ne proto, že byly nejdražší. Ale protože měly co vyprávět.

Kdy se z pozornosti stal hlavní cíl?

Dnes máme možnosti, o kterých se autíčkářům před lety ani nesnilo. Inspirace z celého světa je vzdálená několik kliknutí. Díly, které se kdysi složitě sháněly ze zahraničí, jsou mnohem dostupnější. A díky sociálním sítím může zajímavý projekt během jediného dne vidět víc lidí než dřív za celou sezónu. Jenže někde po cestě se začalo měnit i to, čemu věnujeme pozornost.

Místo příběhu auta často rozhoduje několik sekund videa. Místo zajímavého technického řešení počet zhlédnutí. A místo otázky „Jak jsi to postavil?“ se někdy častěji ptáme „Kolik to má lajků?“

Samozřejmě, neplatí to pro všechny. A není fér tvrdit, že dřív byla automobilová scéna dokonalá. Ego, rivalita i předvádění k ní patřily vždycky. Rozdíl je možná v tom, jak snadno dnes dokáže nejhlasitější část scény zastínit všechno ostatní. A když se potom o automobilových nadšencích mluví ve veřejném prostoru, často se řeší hlavně hluk, problémy a konflikty. O lidech, kteří roky budují zajímavé projekty, se mluví podstatně méně.

Tuning není synonymem pro problém

Upravená auta dnes často vyvolávají negativní reakce ještě dřív, než se někdo začne zajímat o to, co na nich vlastně bylo změněno. Automobilový nadšenec je často vnímaný jako člověk, který chce především dělat hluk, porušovat pravidla a obtěžovat okolí. Jenže automobilová kultura je mnohem širší.

Patří do ní mechanici, lakýrníci, konstruktéři, fotografové, sběratelé, renovátoři i lidé, kteří se prostě rádi učí nové věci. Člověk, který si upravuje auto, se přitom nemusí automaticky chovat bezohledně. Stejně jako člověk v sériovém autě nemusí být o nic menším automobilovým nadšencem.

A právě tohle rozlišování nám ve veřejné debatě často chybí.

Neznamená to, že bychom měli omlouvat všechno, co se pod hlavičkou automobilové kultury odehrává. Pokud někdo ohrožuje ostatní nebo úmyslně obtěžuje okolí, je naprosto namístě jeho chování kritizovat. Ale chování jednotlivců by nemělo určovat pověst celé komunity. A stejně tak bychom si měli přiznat, že část odpovědnosti za její obraz neseme i my sami.

Možná bychom si měli začít víc pomáhat

Je tu ještě jedna věc, o které se podle nás mluví málo. Automobilová komunita umí být neuvěřitelně soudržná. Když někdo potřebuje pomoct s opravou, sehnat vzácný díl nebo dokončit projekt před srazem, často se najdou lidé, kteří neváhají obětovat vlastní čas. Jenže dokáže být taky neuvěřitelně nepřející.

Někdy stačí zveřejnit fotografii auta a místo zájmu o odvedenou práci přijde výsměch. Někdo nemá dost drahé díly. Jiný zvolil špatný styl. Koupil si špatná kola. Další si dovolil postavit auto jinak, než by si ho představovali ostatní. Jako bychom občas zapomínali, že nás má spojovat společná vášeň. Nemusí se nám líbit každé auto. Nemusíme souhlasit s každou úpravou. A rozhodně nemusíme předstírat, že každý projekt je povedený. Ale konstruktivně kritizovat práci a shazovat člověka jsou dvě různé věci.

A jestli chceme, aby nás společnost brala vážně, možná bychom měli začít tím, jak se chováme sami k sobě.

Ta správná auta pořád existují

Navzdory všemu si nemyslim, že by automobilová kultura umírala. Pořád existují lidé, kteří tráví večery v garážích. Kteří raději investují do dalšího dílu než do dovolené. Kteří dokážou měsíce řešit detail, kterého si většina ostatních ani nevšimne. Pořád vznikají auta, za kterými stojí neuvěřitelné příběhy. Pořád existují přátelství, která začala obyčejným rozhovorem na parkovišti. A pořád tu máme lidi, kteří dokážou ocenit dobrou práci, i když by si sami postavili úplně jiné auto. Jen možná nejsou tolik vidět. Protože zatímco někdo sbírá pozornost, oni jsou zrovna v garáži. A možná je na čase o nich zase začít mluvit trochu víc.

Proto vznikl tuneMAG

Když vznikl tuneMAG, nechtěl jsem ukazovat co největší množství aut. Chtěl jsem a pořád chci, představovat projekty, které mě něčím zaujaly. Auta s příběhem. Zajímavé přestavby. Neobvyklá řešení. Projekty, do kterých jejich majitelé vložili kus sebe.

Ne každé auto musí mít stovky koní nebo stát miliony, aby si zasloužilo pozornost. Ale mělo by mít něco, kvůli čemu stojí za to se u něj zastavit. A stejně důležití jako samotná auta, jsou pro nás lidé za nimi. Protože bez nich by automobilová kultura neexistovala.

Dnes možná víc než kdy dřív cítíme, že má smysl tyhle příběhy vyprávět. Ne proto, abychom někomu dokazovali, že jsme lepší než ostatní. Ale abychom připomněli, že za slovem tuning se skrývá mnohem víc než jen to, co se občas objeví ve večerních zprávách.

Automobilová kultura není mrtvá. Jen přestává být vidět.

A já bych byl rád, kdyby zase vidět byla….

Photo by serjan midili on Unsplash 🙏🏻